knihovna - duševní

Ostuda (hanba)

Uřízli jsme si někdy pořádnou ostudu? Počůrali jsme se..., prohráli jsme..., zapomněli jsme..., neudělali jsme..., nevěděli jsme..., byli jsme přímo označeni za ostudu?

Ostuda vzniká v myšlení lidí, kteří jsou naučeni a očekávají předpokládaný výkon, jednání a chování. Společenské konvence a vzorce chování tomu napomáhají. Pokud něco není splněno, nebo je jinak, nastupuje obava z toho, co tomu řeknou druzí, jak to bude před druhými vypadat, zvlášť před těmi v jejichž očích chceme vypadat dobře a nevybočovat. Je tedy lepší, když nás ostuda mine a udělá ji někdo jiný, prostě se od toho budeme distancovat. Hlavně nemít ostudu.
Jenže...
Dejme tomu, že se něco nepovede. Jeden to označí za ostudu a druhý nad tím mávne rukou. Je to způsob myšlení, který nás k používání termínu "ostuda" vede. Obava z ostudy je stresující, přidává se skrytý strach "co kdyby" a nezdravá obrana, cílem jednání se stává nemít ostudu. Následkem toho všeho bývá, že vztahy jsou postupně v tahu.
Vnímat člověka, jako toho který udělal ostudu, je vždy degradace daného člověka.
Slovo "ostuda" nepoužívejme, ani vůči sobě ani vůči druhým, nepřijímejme je a vyřaďme je ze svého slovníku. Už vůbec to neučme své děti.
Udělal jsi ostudu? Kdepak, udělal jsi chybu..., a kdo ji někdy neudělal? Prostě jsou věci jinak a svět se točí dál. Nenechme se slůvkem "ostuda" svázat. Někdy se třeba nad to i povznesme a vemme to s humorem :-)